povídka
(podobnost s autorkou je čistě náhodná)
***
TA TŘETÍ
Zazvoní telefon. Asi to čekal, protože před chvílí pípla SMS a protože po mobilu hmátl rychlostí kulovýho blesku.
Tvář rozjasněná jak sluníčko nad hnojem. "AHOJ!!!" Nefalšovaná, nepředstíraná, úplně bezprostřední radost. " Jsem tak RÁD, že voláš...."
...nedávám najevo nic. Snažím se nedát najevo nic. Tupě koukám do prázdna a připadám si jako debil.
Hovor pokračuje, vteřiny se zdají být zatraceně dlouhý.
Zapaluju si cígo.
"Jsem tak RÁD, žes mi zavolala..." (to už jsi jednou říkal). A navíc dneska už volá podruhý. A včera volala třikrát.
Věta se slovy RÁD a ŠTASTEN však zazní v různých obměnám ještě asi pětkrát. (co tu DOPRDELE dělám ??!)
"Víš, jsem tak rád, že tě slyším...." (kdybych odešla a dveře cvakly tiše, zaregistroval by to vůbec??)
"Je od tebe strašně hezký, žes mi zase zavolala..." (ne. asi bych těma dveřma musela třísknout, anebo ještě lépe je rovnou vyvalit z pantů).
"...jsem tak rád, že tě zase slyším..." (CO tady doprdele, JEŠTĚ dělám??!!)
"...a brzy zase zavolej...."
CVAK.
A rozhostilo se ticho.
A v očích se mi zaleskla slza, kterou jsem rychle setřela rukávem, ze kterýho čouhala sláma. Tak, aby nikdo neviděl. Tak, aby nikdo nezpoznal.
A zapaluju si cígo....
***
Kde se v člověku bere averze, nenávist, něco co je silnější než on, k druhému člověku, kterého nezná, nikdy neviděl…a přesto je s jeho životem propojen víc než by chtěl ...
To, že se někteří mezi sebou nesnáší, v rozmezí různé intenzity, někteří se mezi sebou nemůžou ani cítit, některým se otevírá kudla v kapse.... někteří setkat se v reálu, tak si vykoušou obočí a roztrhají občanky :)
...někteří se naopak milujou, ale né vždy se to však shledá s pozitivní odezvou, (ocituju Kelišovou: "tak já se velebnosti votočím hubou ke zdi, aby vás to nějak neto.....") :-)
...jo, holt, takovej je život.