Uprostřed snu.
Přišla ke mně, ale ne úplně. Zůstala stát pár metrů ode mě a prohlížela si mě svýma velikýma očima, napůl skrytýma pramenem černé hřívy. Přesně tak, jak jsem ji znala.
„Sallynko….“ Oči se mi zalily slzami.
Jen jsem vztáhla ruku, tak bezděčně… pohladit ji, dotknout se jí… věděla jsem, že to není pravda, že to nemůže být pravda….
… najednou do ticha promluvila, lidskou řečí....
„Necheš se mě na něco zeptat?“ Opět příval slz, mozek nechápe, nezvládá… i přes to, že vím, tak nějak podvědomě tuším, že je to všechno jen absurdní sen….
…ze mě vyleze jen přiškrcené: „Jak se TAM máš?“ Hlas se mi láme.
Kůň však ke mně mluví dál.
„Běhám zase rychle…“
A já brečím, brečím jako malá holka. Přívaly slz ne a ne zastavit.
Kůň pokračuje : „ …běhám zase rychle, všichni tady běháme rychle ….jsme všichni ve velkém výběhu…ale ten je tak velký, že ještě nikdo z nás nikdy nedoběhl k žádnému ohrazení….“
…a najednou vidím známý záblesk v jejích očích, takový, který posledních pár let stářím vyhasínal…
. Chci něco říct, ale hlas mi selže… Ruku stále napřaženou před sebe, ve snaze dotknout se… …. a přitom si v duchu stále říkám, že to není pravda…že to nemůže být pravda….
A koňská silueta v podobě stínu se mi vzdaluje….
Probouzím se z nejabsurdnějšího snu v mém životě, skrz netečný pohled a divné mrazení v zádech…. dodnes věřím že se se mnou přišla rozloučit. Že mi přišla říct, že NĚKDE tam jsou, a že je jim tam dobře.
Jen mě mrzí, že jsem jí nestihla říct, že jsem ji měla ráda, (možná víc, než jak jsem si pod pózou „drsňáka“ byla schopná přiznat....) Ale po tomhle zvláštním snu ( který je hodný minimálně na dvě nebo tři diagnózy v psychickém ústavu) už vím, že ONA VÍ, ať už je kdekoli....