NALEZENO V ARCHIVU
***
PŘÍBĚH:
Kde se vzala tahle dvojice? Starý trenér se pousmál při vzpomínce na domu, kdy jezdec a kůň, tehdy ještě nezkušený a neznámý pár poprvé stanuli na dráze svého prvního velkého závodu. Mladý chlapec v sedle nejbujnějšího koně, jakého si jen můžete představit.
Jen málokdo ví, co předcházelo mnoha dalším vítězstvím a strmé kariéře vzhůru. Ti dva se zachránili navzájem.
Jezdec, tehdy ještě spíš malý kluk, naivní a plný bláhových snů. Brzy, možná až příliš brzy poznal, jak bolí výsměch, a že v jezdeckém sportu není vždy jen spravedlnost. Byl tehdy sám, se svou ránou na duši, která ho odradila v touze pokračovat dál.
Než poznal ji.
Nebyla ani krásná, ani dobře stavěná. Nebyla ani příliš rychlá ani šikovná. Neměla původ a nikdo ji neměl rád. Byla nezkrotná a nespoutaná, s plamínky odvahy a odhodlání v očích. Nikdy se nepodřídila člověku a stejně tak hrdou a nespoutanou ji čekal osud nejhorší – za svou povahu měla zaplatit čenu nejvyšší – cenu života.
Ti dva si možná byli vážně souzeni. On ji zachránil od kulky řezníka a ona jemu vdechla novou naději a víru pokračovat ve svém snu.
Starý muž zavzpomínal. Roky dřiny, potu, nadějí, zklamání... nikdo těm dvěma nevěřil, jen on.
„V životě jsi nic neodkázal...“
Chlapec pohlédl trenérovi do očí a zarazil se o jeho tvrdý pohled.
Trenér pokračoval: „ Protože skutečná realita a prostřední vysokého sportu je daleko tvrdší než tvá duše a tvé sny...“ odmlčel se. Nastalo ticho.
„Máš v sobě víc víry a odhodlání, než si kdo dokáže přewdstavit....“ Trpce se pousmál, na chlapcových ústech uvízla nevyřčená otázka...
Možná uměl odezírat ze rtů. Možná ne. „ ...za ty roky neúspěchů a proher máš v sobě tolik zatracených nadějí, a tolik tvrdohlavého, ale zatraceně tvrdohlavého odhodlání....“ oči mu sklouzly opět na zem.
Pak promluvil do ticha: „...a přitom si neuvědomuješ, že toho největšího vítězství jsi už dávno dosáhnul...“
V chlapcových očích se zračilo překvapení.
Starý trenér pokračoval: „...za celou dobu jsi kdykoli mohl spoutat její divokost a zkrotit její temperament. Ale ty jsi věděl, že i přes to všechno bys nikdy nedokázal srazit její hrdost a zkrotit její duši. Naučil ses ji milovat takovou, jaká je. A byla to ona, kdo před tebou dobrovolně sklonil hlavu a začal ti VĚŘIT. To je největší vítězství, jakého může jezdec dosáhnout...“
Trenér se odmlčel. Dlouho bylo ticho...jako by se zastavil čas.
A pak v tribunách propukla obrovská vřava, ve které zaniklo chlapcovo dojaté : děkuji.
Za to, že mu to říkal právě teď. Kdy už musel zpět do sedla, do čela vítězů.
A tak se přece jenom na slzách objevily stopy štěstí. Poražená špičková parkurová elita se musela sklonit před dvěma doposud neznámými jmény : člověkem a koněm – nejlepšími přáteli.
***
Pod textem nechybí obrovský dodatek - věnováno LAVEŘE asi se třema srdíčkama.
Nepochybuji že to bylo v době, kdy mi zlomila buď žebro, klíční kost, nebo nohu, nebo něco na ten způsob :D