Moje školní praxe II. :) aneb je technický pokrok hrozbou? fejeton
Následující příběh se odehrává v době, kdy jsem se svojí spolužačkou Kamilou Šafránkovou byla na školní praxi v jedné nejmenované firmě.
"Umíte zacházet s počítačem, že? " Zněla první otázka.
"Samozřejmě!" Odpověděla ihned Kamia, a já už v té chvíli nějak podvědomě tušila, že to zavání pořádným průserem :)
A taky že ano.
"Vážně víš jak se to dělá?!"
"Jasný, mám to pod kontrolou!"
Napůl s hrůzou jsem hleděla na Kamilu, jak velikou rychlostí projíždí programem pro podvojné účetnictví. Tenhle program mi naháněl hrůzu už od loňska, a při letošní praxi jsem naivně doufala, že už se s ním nikdy nestřetnu. Bohužel, můj záměr vyhýbat se kanceláři a veškeré technice jako čert kříži, opět nevyšel.
Hned první den nás obě posadili před počítač a instrukce typu:
"Nic to není!" nebo " Je to jednoduché jako facka!" nebo: "To nemůžete nijak pokazit!" mě ani v nejmenším neuklidňovaly. Asi po půl hodině pán v bílém plášti zmizel jako duch a nechal nás napospas moderní technice. (A to, že zmizel jako duch je myšleno doslova, protože ve chvílích, kdy jsme ho s největším zoufalstvím potřebovaly, nebyl vůbec k nalezení).
Moje zoufalá otázka: "Chápeš to?" byla spíš řečnická, protože pohled, kterým jsme se s Kamčou po sebě podívaly, jen co za tím chlápkem práskly dveře, byl více než zoufalý.
Náš úkol nebyl v podstatě v ničem těžký, měli jsme zakládat nové skladní karty a potom na nich zaznamenávat přírůstky a úbytky, podle toho, jak chodily příjemky a výdejky ze skladu. Nejtěžší na tom asi bylo, že když byla výdejka, zmáčklo se na tlačíto "mínus" a opsal se cca jeden řádek, v případě příjemky se zase mačkalo "plus". Opravdu to asi nebylo těžké, ale především můj neuvěřitelný "talent" na všechno, co má nějakou logiku a vyžaduje přemýšlení, brzy způsobil, že se nám přes celou obrazovku objevil impozantní červený nápis: "DELETE ALL ARTICLES?"
Pokusily se o mě mdloby, ale Kamču to naprosto nevyvedlo z míry, a s životním přesvědčením že "enterem nic nezkazíš" opět statečně bušila do klávesnice. Nápisy na obrazovce se střídaly, občas změnily barvičku nebo velikost, občas to v počítači trošku zachrčelo, (občas trošku víc) a to toho všeho najednou Kamča hrobově promluvila: " Hele, kde je ten chlap?" A to už jsem věděla, že je zle. A že bude hůř.
Celá praxe tedy probíhala v několika etapách. Zadali nám úkol, statečně jsme se do něho pustily, po chvíli s největším zoufalstvím hledaly chlapa, kterého jsme samozřejmě nenašly, tak jsme se to pokusily opravit samy, přičemž téměř okamžitě následovalo další hledání chlapa, tentokrát o něco intenzivnější...
Není nic horšího, než když vám spolužačka na zoufalou otázku: "Máš ho?"
odpoví ještě zoufaleji : Ne!"
Praxe mi přinesla spoustu užitečných věcí do budoucího životay. Například neutuchající obdiv ke všem sekretářkám a úřednicích, které TOHLE dokážou dělat každý den a ještě s úsměvem.
Za dobu naší praxe jsem hrůzou zestárla minimálně o 20 let, a taky jsem nabyla přesvědčení, že ještě pár takovýchto praxí, a po skončení studií půjdu rovnou do důchodu :))
Přesně tahle vzpomníka, vzpomínka na vymazanou celou databázi skladu a zrušení celého systému počítačového programu pro účetnictví, se mi vybavila v okamžiku, kdys se na tabuli objevil nápis zadání slohové práce: "Je vědecký pokrok hrozbou?"
A proto musím na tuhle otázku popravdě opovědět:
JÁ JSEM HROZBOU PRO TECHNICKÝ POKROK :)