Já a škola, škola a já :) fejeton
"Tak jak to bude?" Učitelka vzhlédla od tabule a pohlédla opět nejdříve na zadání příkladu a potom na třídu. Na tu podstatně kritičtěji.
Následovala minuta ticha.
"Tak kdo má vypočítáno?" Opět následoval pohled na třídu. Místo očekávaného LESU RUKOU však bylo možno spatřit jen provinile sklopené hlavy.
Následovala minuta HROBOVÉHO TICHA.
"No tak třeba Slavíková..." v lavicích to trošku zašumělo.
Učitelka se upřeně zadívala Slavíkové do očí: "...tak, co ti vyšlo?"
Slavíková vstává, děs a hrůzu v očích: "Já...já...ehm...já...to ještě nemám celé..."
Učitelka neskrývá nespokojenosti: "Tak jak jsi postupovala ve svých mezivýpočtech?"
Slavíková klopí zrak do země.
Hrobové ticho by se dalo KRÁJET.
"Tak co bude s tou odmocninou?" Zase ticho.
Hezký monolog jak vystřižený z nějaké komedie. Nebo spíš tragédie.
Nakonec Slavíková nejistě promluví: "....já ...já...asi bych to vydělila..."
Učitelka zděšeně pohlédně nejdřív na Slavíkovou, poté ještě zděšeněji opět na příklad. Náhodný pozorovatel by docela těžko určoval, kdo v téhle chvíli vypadá zděšeněji.
Pravda, učitelka má v očích nefalšovaný děs, jakou třídu blbců to zase "vyfasovala" a zároveň si asi v duchu klade otázku, jestli tohle má vůbec zapotřebí.
Slavíková vypadá možná ještě o trošku hůř, také má v očích nefalšovaný děs a zároveň si v duchu klade otázku typu: proč jsem sem dneska lezla?
Já a škola? " Proboha!" Řekla učitelka.
"Proboha!" Řekla Slavíková.
"Škola hrou!" Řekl by na to Komenský, a ty dvě by se na něho podívaly jak na naprostého NAPROSTÉHO blázna... :)