...západ slunce vrytý hluboko do paměti :-)
Psal se rok 2005, já MU pomáhala stavět se na nohy, a tisíckrát se ptala pánaboha, jak z takový krásný, tmavě hnědý kobylky mohlo vylézt něco tak... něco tak.... REZAVÉHO, a navíc ještě hřebec. (pánbůh, dokonale obeznámen s mojí nejniternější averzí, a nehraným nepřekonaleným odporem k čemukoli rezavému, měl zřejmě smysl pro humor, protože toho dne bylo apríla).
V duchu jsem si říkala, když jsem ho otírala slámou: "...panebože, ať to voschne...a chytí to aspoň trošku JINEJ odstín, než to, na co teď koukám...." (a v koutcích očí jsem zadržovala slzy). :D
Samozřejmě, že až VOSCHNUL, výsledek byl ještě horší, než čeho jsm se bála. Ještě zesvětlal.
Protože když už rezavá, tak samozřejmě ta ECHT. (tmavého, játrového ryzáka, s nádechem do mahagonu, bych ještě se skřípěním zubů překousla). Ale ON měl samozřejmě barvu té nejsvětlejší rzi, takové, která když vám vyteče z vodovodního kohoutku, nenapijete se :D
Když se pak druhý den rozběhnul podél výběhu, vypadal jakoby hořel jasným ohnivým plamenem.
A narozdíl od všech hříbat, byl náš Zrzánek od začátku naprosto sebevědomá a na nikom nezávislá jednotka (hříbě mizící za obzorem, pranic nedbající hysterickému volání maminky), takže takto v dálce BĚHAL, (a hořel jasným plamenem) velmi často :D
Dodnes to vidím před očima. Bylo to západu slunce, já v sedle Lavery, ze které vycházely zvuky o decibelech, ze kterých praskají bubínky, o nejsilnějším stupni snad i Richterovy škály, jelikož se o ni právě pokoušel třetí infakrt myokardu toho dne... volající hříbě. Hříbě, které právě tryskalo kdesi za horizontem, a v krvavých červánkách vypadalo, jako by právě vyběhlo ze samotného horoucího ohnivého pekla...
Alespoň je rozeznatelnej. I takhle na dálku. Říkala jsem si.
A taky to, že Laveře bude potřeba koupit více magnésia, protože tenhle malej oranžovej sígr, jí evidentně nedělá dobře na nervy.
Ryzáky nesnáším dodnes :D