Moje srdeční záležitost
Motto: "Neexistuje cesta ke štěstí ... protože štěstí je cesta."
Ať už na drezúrním obdélníku, nebo na parkuru pokaždé jsi předváděla tak strhující a dynamické vystoupení které opravdu nemívá časté obdoby:-)
Drezúrní úloha *L (vypsáno pro *Laveru) :)
A-X vjezd zběsilým tryskem (obvyklou serpentinou)
X stát, zápich
X zběsilým tryskem vpřed
C prudce zastavit, koprnět hrůzou před rozhodčím, kálet
E kruh, hruška nebo hvězdice o průměru 15-ti, 20-ti nebo 22-ti metrů. Střední křižování.
K začátek zádrže
Z zvýšená snaha o zastavení
F zlomený krk střídavě vpravo, vlevo
B sprosté slovo č. 1
E rezignace, pokračovat v nekontrolovatelném trysku, středně vytřeštěné oči
MKT změna směru, letmý přeskok z obdélníku ven
C sprosté slovo č. 2, vyvést koně z prostoru lavic rozhodčích. Slušně požádat hlavního rozhodčího, aby nadzvedl nohy. Proskočit bariéru zpět do arény.
Z oprášit se, nakopnout třmen, středem na pravou ruku
A-K zběsilým tryskem vpřed, pokus o nahmatání alespoň jedné otěže
K-H zběsilý trysk-prodloužený, otěž nenalezena
H,C,M,B,F oči vytřeštěné intenzivně
A ze středu (přímo, vlnovkou, případně hyperbolou)
X stát, zápich, pozdrav, sprosté slovo č. 3
Odchod z arény na volné otěži (dosud nenalezena).
Schváleno Českou jezdeckou federací, pod záštitou FEI, možno jet i jako kür na hudbu, v tom případě doporučený doprovod = heavymetal :)
Někdy se to tak stane. Váš životní kůň nemusí být vůbec ten sportovně nejlepší. Svého životního koně nemusíte vůbec na první pohled poznat. Nakonec zjistíte, že jste ho celý život míjeli, ale on tam přitom celý život byl.
Kůň, který se z nějakého zvláštního (a pro druhé mnohdy nepochopitelného) důvodu nesmazatelně vryje do vašeho srdce.
Je už to dávno, co jsem Tě poprvé uviděla, stála jsi tam, a prohlížela sis mě velkýma nedůvěřivýma očima, napůl zakrytýma pramenem černé hřívy. Je to už dávno, co jsem si poprvé uvědomila, že to s Tebou vůbec nebude jednoduché. A že se moje slova zatraceně potvrdily.
Děkuji Ti za všechno, čím jsi pro mě byla a hlavně za to, že jsem mohla jezdit na Tvém hřbetě. Ze všech koní jsi mi přirostla k srdci nejvíc, snad pro tu Tvou zvláštní povahu, pro kterou by Tě většina lidí odsoudila.
Byla jsi to Ty, kdo se mnou byl od samého začátku. Ukázala jsi mi, jak důležité je jít si za svým snem. Naučila jsi mě, jak se nevzdávat naděje, už jen tím, jak jsi se mnou mlátila o zem. Ukázala jsi mi, jak překonávat sama sebe. Jak jí t za hranici svých možností. Děkuji Ti za všechno, čím jsi pro mě byla. Byla jsi pro mě největší školou života. Tys to byla, kdo mi dodával odhodlání, paradoxně díky tomu, že jsi mi nikdy nic neulehčovala.
Pomohla jsi mi uvědomit si, že přátelství je mnohem víc než vítězství. A hlavně díky Tobě jsem se dostala tam, kde jsem teď.
No a jinak, jaká je Lavera? Je prostě SVÁ. Jen tak někoho si k tělu nepustí. S ničím a s nikým se nesere :)
Pod jejími kopyty prošlo už několik veterinářů,
jeden, který měl dostatečný pud sebezáchovy,
toho JEN vykopala z boxu a díky jeho hbitým reflexům stačil
vyběhnout bez újmy na zdraví.
Druhý veterinář přišel s velmi vysokým sebevědomím, a s tím,
že za svou kariéru "už něco zažil", a že "nějakej malej folblut ho
nemůže už ničím překvapit". Do boxu vešel statečně,
o pár vteřin později podstatně bledší v obličeji doslova LEZL
po zdi se slovy: "hoooouuu, hodná, hodná....". Já jsem odešla do vedlejšího boxu s tím, (přece jen jsem slabší povahy)
že se na takový HARAKIRI nebudu
dívat, takže jsem pak registrovala jen zvuky.
Kdybych to měla popsat, nejdřív byly slyšet zváštní rány,
promísený občasným sprostým slovem, které nebudu citovat, ale myslím že šlo o pohlavní orgán. Po chvíli se ozvalo takový divný
škrabkání a funění, a pak z ničeho nic ticho jak v kostele.
Zvědavost mi nedala, nakoukla sem do boxu. Kobyla na mě
nechápavě hleděla, a veterinář NIKDE. První co mě napadlo, že
ho sežrala, tak bezděčně jsem koukla do slámy jestli tam neuvidím
jeho ostatky 
ale box byl prázdnej. Chvíli jsem nechápavě koukala, jak by řekl můj kamarád "na vlastní bulvy" :))) s čelistí asi o 20 cm níž než obvyke. Člověk by nevěřil jak dlouho člověk dokáže v úžasu hledět do prázdna a "jakože" přemýšlet a vypadat u toho jako úplný kokot.
Hlasité žuchnutí jakoby zdálky vše vysvětlilo. Milý pan
veterinář totiž v nehorším návalu zoufalství PROLEZL ven OKNEM,
fakt přísahám. Když jsem to
pak vyprávěla, nikdo tomu nevěřil, protože to okno je asi dva metry
od země a opůměru asi 40 cm )
Tekrát jsem se smála asi hodinu v kuse, i když se říká, že člověk by se neměl smát cizímu neštěstí a ještě dneska, když
jdu kolem toho okna, tak mi cuknou koutky
Holt Lavča je případ.
Poté, co se jí po dlouhém očekávání narodil hřebeček La Grande, nechali jsme ji zapsat do plemenné knihy Českého teplokrevníka.
Tuhle jsem někde na internetové diskusi četla dotaz, co by měl kůň umět, až ho inspektoři přijedou popisovat. To jsem se musela v duchu zasmát.
Můžu předem uklidnit všechny, kteří se k podobné akci teprve chystají, že v tomhle případě nemusíte mít strach, co se týče toho, co by "kobyla měla umět" nebo jak by se "měla chovat". Protože větší BENGÁL, než u toho dělala ta naše, už není ve fyziologických schopnostech koňského těla, takže věřte tomu, že ti inspektoři už viděli za "zažili" lecos. Takže je taky jen tak něco nevyvede z míry :)
Jak to probíhá?
Inspektoři zaznamenají míry koně (kohoutková výška hůlkou, páskou, obvod hrudníku a obvod holeně) V praxi to znamená to, že pokud to nejde úplně přesně, stačí aspoň "zhruba". (Nevím jestli jenom já mám koně blba, nebo je víc takových koní, kteří při pohledu na mírku propadají hysterickým záchvatům, a pak s stane, že ani po 45 minutách úporného snažení, kdy jsou všichni včetně obou inspektorů zborcení potem a hrůzou,koník s varovně zdviženým zadním kopýtkem a pohledem v oku "myslím to upřimně jako Standa Gross"... no prostě a jednoduše se k nim nejde přiblížit blíž jak na vzdálenost cca 6 metrů.) Pak následuje něco na způsob rezignace. Nevím, jestli to můžu prásknout, ale můj kůň byl v rámci zachování zdraví všech zúčastněných měřen víceméně "od voka". Vypadalo to asi tak, že poté, co pomocník pana inspektora odletěl asi potřetí do prostoru hnojniště, a lovil brýle mezi koňskými koblížky, ozvalo se tiché konstatování: "Jaroušku, tak 160 hůlkou?"
Další fáze zápisu do PK spočívá v tom, že posuzující chtějí vidět pohyb koně v kroku a v klusu a betoně (např. silnici) a hodnotí pravidelnost a chody. V praxi to zmanená to, že vás kůň pár minut v největším běsu vláčí sem a tam, při čemž se co chvíli ocitáte hubou k zemi, což není příjemné, protože tyhle scény se většinou odehrávají na silnici, při čemž majitelé kolemstojících zaparkovaných aut jen s hrůzou trnou v obavách o karoserii svého auta. No a poté, co je tohle hotovo, vy se zvedáte ze země a z prachu, inspektor napíše do poznámek: "delší krok, delší klus", vy si utřete xicht poznamenaný přistáním na vozovce (mimochodem po střetnutí s asfaltem rád zůstává na obličeji takový zvláštní lišej).
Holt, někteří koně jsou prostě případi. A možná i proto je tak milujeme. I když jejich projevy lásky nebo náklonnosti jsou
(H)RŮZNÉ :)))) Ale když ji miluješ, není co řešit :))