UŽ TO NEHUL
Cigarety.
Tak nějak se mnou spjaté odjakživa.
Tu první si pamatuju naprosto přesně.
Já, malej fakan, vytahaný tepláky, vykulený oči, o tři čísla větší gumáče, v době, kdy vidle ze stáje, postavené vodorovně k zemi, byly vyšší než já :-)
Maminka: "U koní se aspoň nenaučí kouřit a chlastat.." načež o několik měsíců později, kamarádka s úplně stejně vytahanýma tepláčkama a dvěma blond copánkama na každou stranu, přiběhla za stodolu do výběhu, oči jí zářily, v rukách dvě Sparty co ukradla tatínkovi: "To čumíš, co?":D
A od té doby se mnou šly cigarety celej život. Kouření na betonku před stájí, kouření na jízdárně bezprostředně po parkuru nebo po tréninku… všechny vzpomínky spjaté s koňmi neodmyslitelně provázela cigareta v pravé ruce (nebo v levé, v případě že pravá byla indispovaná dlahou nebo gypsem).
Věta „nemáte někdo cígo?...“ , obláček dýmu a odhozenej vajgl ke mně patřil natolik, že mnoho lidí mě snad ani jinak neznalo.
Na otázku mého obvodního lékaře : „Kouříte?“
Následovala chvíli pauza…zapírat či nezapírat? říct pravdu (ano, teď jsem to típla), ČÁSTEČNĚ upravenou verzi pravdy (příležitostně) , nebo ÚPLNĚ upravenou verzi pravdy (nikdy by mě to ani nenapadlo) ?
Nakonec jsem ze sebe vysoukala : „No…jak kdy…“
Doktor: „Kolik toho denně vykouříte?“
A tak dobře, pravdu ven.
Já (opatrně) : „ No…tak jednu….někdy dvě….“
Doktor: „Tak to není tak zlé…“
Já: „….krabičky…“ :-)
Jak moc to se mnou bylo vážné, (závislost je svině, mnohem horší než si je člověk schopen přiznat), poznaly zanedlouho i sestry v nemocnici, pokud jsem (v drtivé většině případů po pádu z herky) byla nucena setrvat delší dobu v nehybnosti na lůžku. První co bylo (téměř pokaždé), bylo zeptání se na cigarety.
Např. dotaz: "Můžu hejbat žaluziema?" (asi 45 minut po operaci kotníku).
"..ne!" (dosud sestra nechápala)
Pochopila až o pár minut později, kdy jsem se jako spráskaný pes vplížila do sesterny s technickým dotazem, jestli bych mohla nafasovat novou berli, protože ta původní se mi šprajcla ve výtahu, když jsem jela kouřit do přízemí.
Přiznávám bez mučení, že pokusů přestat (netrvající déle než 2 dny – můj osobní rekord), bylo několik ( ehmmm….desítek?)
Začínalo to vždycky stejně. Odhodláním. Zvládli to jiní. Zvládnu to taky. Obrovské přesvědčení s tím tentokrát opravdu říznout.
Ze všech pocitů nejvíc převažoval ten, že tentokrát fakt přestanu.
Dodnes mám v živé paměti příhodu, kdy jsem natvrdo rozhodnutá (jako největší drsňák) šla s ohromným teatrálním výstupem (chyběla už jen dramatická hudba) přede všema ODHODIT krabičku LM do popelnice před stájema. Jakože jednou provždy a úplně nejvíc drsně a nekompromisně, odteď už nikdy víc. Abych ji tam (o nějakých 5 – 6 hodin později) uprostřed noci (aby mě nikdo neviděl), s pocitem totálního selhání, nešla znovu vyhrabat. A samozřejmě mě u toho s naprosto nechápavým, pohoršeným a mírně zděšeným výrazem, načapal soused, zrovna v momentu, kdy sem se se slovy : „kurva fix“ sápala dovnitř, půlkou těla už zašprajcovaná v popelnici. V hlavě mi probíhalo jediné slovo. Trapas, TRAPAS!
A potom mě, jakožto naprostého tragéda, který se v tu chvíli nejraději propadl hanbou až do Západního Německa, nenapadlo nic jiného, než mu krabičku zdálky UKÁZAT (aby si nedejbože nemyslel, že tam bufetím třeba nějaké jídlo). Že výsledný efekt byl ještě horší, než kdybych neudělala nic, není nutno dodávat.
O tom, že jsem úchyl, je zřejmě přesvědčen dodnes, a to už je to nějakých 5 let zpět :-D
Nikotinové náplasti nebo žvýkačky se naprosto míjely účinkem :
Kamarádka, na dvoudenních závodech: „Hele Nikorette…zkus to vyžvejkat, co to s tebou udělá…“
Já: „Fuj…no to je ale humus…“
Kamarádka: „To teda…já to musela jít hned zakouřit, abych se zbavila té příšerné pachuti v puse…“
Já: „To je fakt..podej mi cígo, ať to přerazím…“ :-)
Další pokusy jako – přestat postupně, samozřejmě plná odhodlání (kdy jsem se nejprve dostala do stavu, že si počet vykouřených cigaret budu psát, abych měla přehled KOLIK každý den vykouřím, s tím, že to přece nemůže být tak moc…). Už po prvním dni následovalo zděšení a rozčarování z dvoumístné cifry.
A tak jakože začnu omezovat. První asi 3 dny se mi to dařilo. A pak jsem se přistihla, že podvádím sama sebe (jakože jedna cigareta je jako žádná, takže se to nepočítá, dvě, tři a čtyři se stejně podle pravidel matematiky zaokrouhlují dolů, takže je to stejně jako by to byla jedna, tím pádem se to taky nepočítá) :D Po tomhle zjištění (že lhát sama sobě nemá smysl) jsem si šla koupit krabičku už bez výčitek, se slovy : kašlu na to. Přece si nemusím nic dokazovat.
Ale jednou ten den přišel. Prý to nejde samo. Nejde to na doporučení. Nejde to ani z donucení. Člověk musí chtít.
A tak nadešel den, kdy jsem rozhodla, že s tím OPRAVDU seknu. Jednou pro vždy. Tentokrát už fakt a naposledy.
Už žádná prohlídka parkuru, po které za mnou budou zůstávat odházené vajgly.
:-)
(Zdůrazňuju že nechci reakce typu – to nedáš, případně uzavírání sázek jak dlouho to vydržím), protože tentokrát je to FAKT, a úplně napořád :-))