MOJE STRÁNEČKY

".... zařaď šestku..."
"...cože??"
"...zařaď ŠESTKU..."
"... ???... nevím kde je šestka, MŮJ Renault končí pětkou"

....................................................................................................................

mechanik:

"...a jaký máte přesně problém?"

"...  neudrží to volnoběh, takže nemůžu v průběhu jízdy nikde vyřadit na neutrál, takže do zatáček musím zpomalovat postupně přes kvalty, a ještě to má snahu přichcípávat pokaždé když se sešlápne spojka (zhruba to 3 vteřin)... je na čase s tím prostě udělat..."
"...a jak dlouho už vám to dělá?"

"...no asi tak rok, až rok a půl?"

:D :D

..........................................................................................................................

a nakonec trošku adrenalinu při  NÁLEDÍ 

Náledí takového kalibru, že si člověk na chodníku rozbije hubu a brejle ještě než otevře dveře auta. Což pro většinu normálních lidí je znamení "vyser se na to". Jenže někdy se přemístit prostě musíte.

Borec tvářící se nekompromisně jako Daniel Landa v Tachu, si to mastí z vedlejší do křižovatky na hlavní (jako prase), a samozřejmě nedobrzdí a místo "dávám přednost vozidlům jedoucí po hlavní"  pokračuje stejnou rychlostí po ledě pořád dál.  Já abych to do něho nenarvala, tak musím svoje auto strhnout do protisměru, což způsbí dvojitý smyk, který zastaví zapraštěním plechů až pangejt chodníku na protilehlé straně vozovky. Jen díky bohu zrovna v protisměru nic nejelo. A ten hajzl, místo aby vylezl, a šel se zeptat, jestli mi něco není (protože auto zapasovaný v pangejtu nejde ani na třetí kurvadrát znova nastartovat, a chytá asi až na potřetí, až když už mi tečou slzy zlostí), ani nevylezl a ujel.

Podruhé toho dne končím v drátěném plotě, poté co jsem se pokusila zabočit vlevo, ale auto, chytnuvší druhý smyk toho dne, plynule pokračovalo rovně. Tentokrát motor nechcípnul a kupodivu běží dál, takže můj druhý kurvadrát toho dne je částečně utlumen zvukem "hen hééééén"  a snahou vycouvat.

  Pak už zbýval jen kopec dolů kolem kostela. V půlce kopce se auto stává absolutně neovladatelné a klouže po boku od jednoho chodíku k druhému...a v ten moment začnou zespoda nahoru babky chodit do kostela. Krok sun krok, třepající se ruky na hůlkách. Opocená hrůzou až na řiti jauto se strašlivým nárazem zastavuju o jeden z patníků (čert vem plechy, stejně už jsou omlácený), a vyděšeně sleduju, jak stařenek přibývá, na vozovku vylejzají další a další, a jdou PROSTŘEDKEM silnice. Netroufám si ani dejchnout, aby se auto zase nerozjelo a nepokračovalo dolů, a nepokosilo je všechny postupně jako kuželky. 

Přichází třetí kurvadrát toho dne, následový "něčím pozitivním" (všechno je otázkou autosugesce), v podobě -  no dobře, Ludmilo, dejchej, ty vole (budeš mít přnijehorším JEN opar), prostě počkáš, až babky vylezou nahoru, a až bude cesta volná, sklouzneš NĚJAK ten zbytek dolů.

Jenže babkám těch 30 metrů trvá asi 50 minut, jelikož v průběhu zastavují a mávají po sobě hůlkama : "...Marunóó...to to klóóóže, co?" "....Jarunóóó, to už musíme vylézt, já se bojím vrátit..."

Následuje čtvrtý kurvadrát toho dne.

...............................................................................................................................................................