Motivace má mnoho podob :-)
„….já mám taky koně…nechcete se podívat?“
„…tak jo…“
„…akorát je to tady…kousek do malýho kopečka, jestli vám to nevadí…“
„…nevadí, já jsem trénovaná…“ (vypadám snad jako někdo, kdo nezná fyzickou námahu, chacha)
„…tak pojďte za mnou…“
MALEJ KOPEČEK se brzy ukázal, v podobě něčeho, co trčelo skoro do pravého úhlu. Něco jako lezecká stěna pro pokročilé.
„…ty vole…“ ujede mi, a snažím se ZESPODU
OSOBA PŘEDE MNOU se ani nezastaví, a bez ztráty tempa plynule pokračuje do kopce.
Jdu za ní, odhodlaně (však co), ale asi po dvaceti krocích zjišťuju, že MÁM PROBLÉM, HJŮSTNE.
Začínám funět, jdou ze mě zvuky, kterých se regulérně děsím.
OSOBA PŘEDE MNOU však ani trošku nepolevuje v tempu, a celou dobu u toho VYKLÁDÁ, aniž by se zadýchala, zatímco já MÁM PROBLÉM. Vzdálenost mezi náma se začíná prodlužovat a já zoufale paralyzuju OSOBU PŘEDE MNOU, kdy sakra bude odpočinek na popadnutí dechu, protože TOHLE přece není možné vylézt na jeden zátah. (… NEBO JO???!)
Po chvilce, kdy už mezera, stále se zvětšující, začíná být trapná, fakt zastavuju, a děje se mi něco, co by se dalo popsat jako VYPLIVLA PLÍCE DO KŘOVÍ, a při té příležitosti dokonce promluvím: „…asi nějakej řidší vzduch, nebo co…“ a tato věta mě skoro zabije, zaprvé to ze mě vyleze s děsivým sípavým chrapotem, zním jako 80-ti letej důchodce s jednou plící aktuálně vyoperovanou a s chronickou obstrukcí na plíci druhé, a to všechno ještě při záchvatu astmatu, v hospicu, 5 dní před smrtí. Promluvit byla chyba, náhlým nedostatkem kyslíku se mi zatmí před očima. Chci dýchat, DÝCHAT, ale plíce nedýchají.
A tak si Slavíková, ve svých 26 letech, musela SEDNOUT urpostřed kopce na pařez.
Hnus. Takhle fakt ne.
Kamarádovo : „…to kouření tě jednou zabije…“ teď, tady, uprostřed toho kopce, dostalo úplně jinej rozměr.
V době psaní tohoto textu už 12 dní, 4 hodiny a 41 minut nekouřím. Odhodlaná jak nikdy předtím.