Jak dostat Zrzka do polepšovny
Rezavej, Rezavej... tebe čeká šibenice...
Téměř s tebou není možné jít do terénu, aniž by to byla jízda hrůzy, přirovnatelná
k hitchkokově hororu.
Vyhazuješ pořád, vyhazuješ prakticky neustále, (až na výjimky, kterým říkám že máš
i hezké okamžiky, ale není jich mnoho) máš neuvěřitelnou škálu projevu "hrbáků",
do strany, do boku, s cuknutím, s úskokem, "vertikální" kdy vyhodíš tak
do vzduchu, až sám ztrácíš stabilitu, všechno většinou doprovázeno prděním,
kvičením, různými skřeky a hrkáním.
Není to, že by sis "jen tak hodil zadkem", vyhazuješ ohromnou silou, a hodně
vysoko do vzduchu, v lese o moji helmu kácíš i celkem vysoké odnoží větví....
dokážeš vyhazovat celou cestu tam i zpět, z vyjížděk se vracím znechucená,
bolí mě celé tělo (záda, za krkem), nejhorší jsou hrbáky v kombinaci s tvými trhavými úskoky do boku (vše doprovázeno prděním a kvičením)... ze kterých mě ještě druhý den bolí každý sval v těle.
V poslední době mě často chytají návaly beznaděje "co s tebou, ty debile budeme dělat"....
protože i přes to že to za každou cenu nehrotím, to časem NENÍ lepší, nezvykl sis, nepřešlo tě to, (máš víceméně lepší a horší dny, ale v průměru jsi venku prakticky nejezditelné zvíře)
...když už si některý den říkám, že už je to lepší, že už to snad odteď bude dobrý, tak mě vždycky překvapíš něčím novým, co má ještě "větší grády". Většinou provázeno bělmem do půl oka, já zoufalá, a ty vzteky zborcenej do pěny.
.........................................................................................................................................................................................
.... A pak stojíme ve výběhu, naproti sobě, ty a já. Hledíme si do očí. V mých očích se lesknou slzy. Bezmoc, beznaděj...vztek ?? (nezodpovězená otázka PROČ?) , lítost (mám já tohle zapotřebí?).... a pak se moje ruka mírně pohne směrem k tobě. A pohladí tě.
A ty tam stojíš, pořád na mě hledíš tím svým neústupným pohledem, oko, ze kterého leze bělmo, je napůl skryté pramenem rezavých žíní, do té doby, než s mohutným prudkým pohybem (hrbákem a zakvičením) vítr tu záplavu ohnivých žíní rozevlaje do všech stran....
Na to se jen pousměju (jen kdyby ten úsměv nebyl tak trpký) , a řeknu : "...já vím..."
A na to není třeba vůbec nic dodávat. Protože ty víš. Vím to i já. (Není nad to vědět, na čem jste :D :D )
A pak je dlouho pauza, kdy tě sleduju za obzorem, a pak promuvím zase já, zase tiše : "....a stejně tě mám ráda..." (pane majór, čo vy si tak predstavujete pod pojmem absúrdný?)
Někdy to chce asi čas. Někdy nemůžeme změnit směr větru, ale můžeme přizpůsobit plachty.
A vůbec není hanba padnout na kolena. Hanba je, na těch kolenou zůstat.
A já už vstávám :-)