DE JA VUE
DE JA VUE
srpna 1999
Jízdárna. Slunce palčivě svítí do očí. Pole se vlní v řadách uschlých klasů, jak si s nimi pohrává vítr...
...vzala si ji na kruh, počkala, až se trošku srovná a uklidní...a pak ji pobídla do cvalu.... trošku se jí třásly ruce, pořád čekala na její obvyklý manévr, na to, kdy uskočí do boku .... vzadu u stromů kůň trošku zachrčel a ona cítila, jak se cvalové skoky pod ní prodlužují.... uděalala jen ŠŠŠ... a snažila se nedát najevo, že má strach.... že má strach.... jako vždycky... jako pokaždé.... jako už tisíckrát předtím....
.... v třesoucích se rukách svírá otěže, do kterých se jí připlétají prameny dlouhé hřívy, černé jako uhel....
„...Lavero....“ slova přehluší šum stromů.... byly řečeny tiše, protože si musela odplivnout, pořádnou dávku trávy a hlíny v ústech.
Z oblohy nad nimi se na zem začínají snášet drobné kapičky deště. Nedokážou smýt slzy z tváře....jen si je rozmazala špinavým zápěstím, a doufala, že nikdo nepozná, že zase spadla... jako vždycky.... jako pokaždé...
A pršelo. A déšť se zvonla usazoval do dlouhé černé hřívy, kteřá spadala v hustých pramenech přes koňských krk..... S mohutným cvalovým skokem vítr tu záplavu havraních žíní rozevlál do všech stran....
Člověk by se neměl vzdávat. Protože když už ho něco na ty kolena srazí, tak sny a cíle jsou to jediné, co mu zbyde. A když už je člověk na dně, nezbejvá, než se ode dna odrazit. A začít znova. Hlavně to nevzdat, když už to podle ostatních nemá smysl. Neposlouchat stokrát omleté a v různých variantách řečené věty : „nikdy nic nedokážeš.... na co si to hraješ....“ ....Nevzdat to a nepřestávat věřit.
O deset let později:
srpna 2009
Jízdárna. Slunce palčivě svítí do očí. Pole se vlní v řadách uschlých klasů, jak si s nimi pohrává vítr...
„...vzala si ho na kruh, počkala, až se trošku srovná a uklidní...a pak ho pobídla do cvalu... trošku se jí třásly ruce, pořád čekala na jeho obvyklý manévr, na to, kdy uskočí do boku.... vzadu u stromů trošku zachrčel a ona cítila, jak se cvalové skoky pod ní prodlužují.... uděalala jen ŠŠŠ... a snažila se nedát najevo, že má strach.... že má strach..... jako vždycky.... jako pokaždé.... jako už tisíckrát předtím....
....v třesoucích se rukách svírá otěže, do kterých se jí připlétají prameny dlouhé rezavé hřívy....
„...Zrzku....“ slova přehluší šum stromů.... byly řečeny tiše. Ano, o deset let později, až zamrazilo v zádech, jak se jí všechno vybavilo do detailů. Před deseti lety, úplně stejná situace... jen jiný kůň.
Lavery syn.
Z oblohy nad nimi se na zem začínají snášet drobné kapičky deště. ... A pršelo. A déšť se zvonla usazoval do dlouhé rezavé hřívy, kteřá spadala v hustých pramenech přes koňských krk. S mohutným cvalovým skokem vítr tu záplavu ohnivých žíní rozevlál do všech stran....
Člověk by se neměl vzdávat. Protože když už ho něco na ty kolena srazí, tak sny a cíle jsou to jediné, co mu zbyde. A když už je člověk na dně, nezbejvá, než se ode dna odrazit. A začít znova. Hlavně to nevzdat, když už to podle ostatních nemá smysl. Neposlouchat stokrát omleté a v různých variantách řečené věty : „nikdy nic nedokážeš.... na co si to hraješ....“ ....Nevzdat to a nepřestávat věřit.
Před deseti lety, i teď.