Byl to hajzl :-)
Dnes ráno, při mojí „rychlosnídani“ ve formě „naházej do sebe polystyren s jogurtem, a máš na to asi 10 minut“ jsem narazila na tento příběh, který mě úplně dostal, ač normálně rádoby duchaplné citáty a příběhy plné lidského porozumění nesdílím, neboť mi to přijde jako patos, u tohohle jsem se na konci neubránila procítěnýmu „no do prdele pruhovaný“ (zamáčkni slzu, Slavíková). A že tohle jako je fakt docela dobrý, a že při první příležitosti to někde použiju. Pro uvedení do obrazu si to nyní dovoluju celé překopírovat:
Dva muži, oba těžce nemocní, sdíleli stejný nemocniční pokoj. Jednomu z nich bylo dovoleno každý den si na hodinu sednout, aby tak napomohl odtoku nahromaděné tekutiny z plic. Jeho postel byla hned vedle okna. Druhý muž musel trávil celý čas ležením na zádech.
Muži si spolu povídali celé hodiny. Hovořili o svých manželkách a rodinách, domovech, praci, o svých zážitcích z vojny a kde všude byli na dovolené…
Každé odpoledne, když se muž ležící u okna mohl posadit, trávil čas popisováním svému spolubydlícímu všeho, co se dělo za oknem.
Muž na druhé posteli každý den v tuto jednu hodinu vždy ožíval, když se jeho svět rozšířil a ožil o všechno to dění a barevnost venkovního světa.
Za oknem se nacházel park s krásným jezerem. Kachny a labutě pluly po vodě, zatímco děti si hrály a pouštěly po ní svoje modely lodiček. Mladí milenci se procházeli držící se za ruce mezi záhony květin hýřícími všemi barvami a v dálce se rozprostíral pohled na siluetu města.
Během popisování všech podrobností muž dál od okna zavíral oči a představoval si tu celou malebnou scenérii.
Ubíhaly dny, týdny, měsíce.
Jednoho rána přišla zdravotní sestra, která donesla vodu na koupání. V posteli u okna však už jen našla nehybné mužovo tělo. Muž zemřel během spánku. Smutná přivolala další zaměstnance, aby tělo vynesli.
Hned, jak to bylo vhodné, ji druhý muž poprosil, zda by ho nemohla přesunout na místo u okna. Sestra mu velmi ráda vyhověla. Po tom, když si byla jistá, že se na novém místě cítí pohodlně, odešla a nechala ho samotného.
Pomalu a bolestivě se opřel o jeden loket, aby se poprvé za svůj pobyt podíval na opravdový svět venku. Pomalu se natočil, aby měl nejlepší výhled. Čelil však prázdné zdi.
Muž se později zeptal zdravotní sestry, co mohlo přimět jeho zesnulého spolubydlícího k popisu takových nádherných věcí za oknem.
Sestra odpověděla, že ten muž byl slepý a nemohl vidět ani tu zeď.
Řekla: „Možná vás chtěl jenom povzbudit".
ZÁVĚREM:
Existuje extrémní štěstí v dělání druhých šťastnými i přes vlastní nepříjemnou situaci. Sdílený smutek je polovina trápení, ale když se sdílí štěstí, radost se vzájemně násobí. Pokud se chcete cítit bohatí, spočítejte si všechny věci co máte, které si za peníze nekoupíte.
„Nejbližší příležitost“ nastala asi o dvě hodiny později.
Podobným situacím říkám důvěrně „spratkárna“ a dobrovolně je v žádném případě nevyhledávám (přesto, možná paradoxně právě proto, jsem jim vystavovaná častěji, než by mi bylo milé).
Aneb asi šestiletý dítě, který mi „odložej“ se slovama : „…Renátko budeš tady teď chvilku s tetou, než si nakoupíme“.
Tak jo. Dneska to Ludmilo dáš, protože dneska, máš PŘÍBĚH, kterej by to dítě, které už teď na tebe civí tak, že se ti chce zařvat a utéct, mohlo když už ne morálně obohatit, tak minimálně zabavit…aspoň do doby, než se rodiče vrátí. Což, doufejme, bude brzo. Dřív nebo později se vrátí. Doufejme, že dřív, než později.
A tak beru dítě stranou, a říkám: „Renátko, chceš říct pěknej příběh?“
„Hmmm….“ Říká děcko znuděně.
A tak jo, dám se do vyprávění. A kupodivu, po prvních pár větách se dítě až nečekaně chytá, a při části o výhledu z okna už na mě hledí a naprosto facinovaným zájmem, protože Slavíková si příběh obohatí o detailní popis králíčků, a koníků….
A pak to přijde. Část o nehybném mužově těle. Protože to je nezbytné pro následnou pointu.
„…on umřel?“ děcko je naprosto konsternované.
„…ano umřel.“ (nepřerušuj mě, protože TEĎ se to začne nachylovat k tomu nejdůležitějšímu)
„….ale proč ho doktoři nezachránili…?“
„…nešlo to…“
„…jsou tam snad od toho, ne?“ děcko se začíná mračit.
„…protože byl těžce nemocný, a některé nemoci NEJDOU vyléčit.“
„…ne, oni se beztak nesnažili…“ děcko už se mračí hodně.
„…ale jo, určitě se snažili, dělali co bylo v jejich silách…“
„…ne nesnažili, měli ho oživit ELEKTROŠOKAMA…“
začínám se potit na čele, protože ten malej fakan mě dostal regulérně do úzkých, ale v návalu náhlé inspirace prohlásím:
„…umřel, protože už byl starej…“
„…měli ho zachránit i jako starýho....“ děcku se začíná třepat bradička.
„…někdy to nejde…někdy už je moc pozdě…“
Děcku už se začínají lesknout oči: : „…stejně to měli ASPOŇ ZKUSIT.“
„…zkusili, ale marně…prostě umřel…někteří lidi prostě mají umřít, protože to tak je….“
Děcku se rozjasní očička: „…byl to hajzl?“
Chvilku se neděje nic…je absolutní ticho, děcko (tak plné naděje :D) mi visí na rtech a čeká na cokoli, co řeknu.
Rezignuju: „…jo…byl to hajzl.“
Čímžto jde do prdele veškerá pointa, ale děcku se přestala třepat bradička a najednou vypadá velice spokojeně: „…a co dělal, že byl hajzl?…“
Takže vzdávám veškeré pokusy o morální obohacení: „..byl to velkej alkoholik a kradl…“
Rodiče si malou Renátku vyzvedávají s lízátkem v hubě, avšak firma Chupa Chups (se žvejkou uvnitř) nedělá lízátka dostatečně velké, aby i přes ně nešlo rodičům hned za čerstva sdělit, že „…umřel, protože nedostal elektrošok…protože byl hajzl, a těm se elektrošok nedává, protože to říkala teta…a měl to z toho, protože chlastal…“
Ano, až někdy budu chtít nějaké dítě obohatit oduševnělým příběhem plným moudrosti, dejte mi přes hubu.